Moje dítě

Víme, že naše děti jsou naše budoucnost. A já mám za to, že moje děti jsou můj poklad. Abych pravdu řekla, tak já sama bez dětí bych už nemohla existovat. Své děti jsem si přála. A abych se vám přiznala, tak jsem děti chtěla už ve svých osmnácti letech. Vůbec nevím proč, ale od malička jsem měla velice ráda děti a už v patnácti letech jsem si říkala, že bych chtěla mít děti opravdu brzo, a to klidně i v těch osmnácti letech. Jenže já jsem se s tím tehdy v sedmnácti letech svěřila své mamince, která mi to rozmluvila. A ono vlastně ani nebylo pak už co rozmlouvat.

Konečně mám syna.

Já jsem neměla žádného přítele a když jsem se jednou zmínila před kamarády, tak se mi smáli. Možná proto mě asi potom nechtěl ani žádný přítel, takže jsem si řekla, že tomu zatím nechám volný průběh. Děti stejně nikdo tak brzy nechtěl. Potom jsem našla asi ve svých dvaceti dvou letech konečně přítele, se kterým jsme byla velmi šťastná. Ale po čase to také nebylo vůbec růžové. Toužila jsem opravdu hodně po dětech, ale žádný z mých partnerů nechtěl děti tak brzy. Nakonec se mi poštěstilo, kdy jsem našla jsi přítele v mé práci. Pracovala jsem jako vedoucí obchodu, kde jsem si našla přítele a musím uznat, že jsem udělala dobře.

Děti miluji.

Protože i on chtěl mít velice brzy děti. Mě bylo necelých třicet let, když jsem otěhotněla. A já vím, že si říkáte, že to pozdě. Ano je to velice pozdě. V té době už bych klidně mohla mít desetileté dítě. Jenomže nikdo předem nechtěl mít vůbec žádné děti, takže jsem si řekla, že si raději počkám na toho pravého, kdo bude chtít mít děti než mít děti s někým, který je vůbec nechce. Dokonce potom i moje maminka mi řekla, že vždy chtěla mít děti velmi brzy, ale také nemohla najít žádného muže, který by chtěl děti tak brzy. Nakonec měla první dítě ve dvaceti tří letech. A když jsem se ptala potom své sestry, tak ta mi řekla, že děti zase chtěla později kvůli studiu.

Back To Top